Hradec Králové -
V barokním duchu se ponese hudba čtvrtečního abonentního koncertu Filharmonie Hradec Králové. A to přesto, že autor hned úvodního díla v loňském roce oslavil teprve čtyřicáté narozeniny.
Vít Zounar (1966) studoval skladbu na Janáčkově akademii múzických umění v Brně a na Hochschule für Musik u. darstellende Kunst Graz. Muzikologii absolvoval na Masarykově univerzitě v Brně, uměleckou aspiranturu a disertaci obhájil na JAMU v Brně.
Jeho tvorba i teoretické práce spíše odráží soudobé hudební trendy. Je autorem monografie "Postmoderní hudba? Německá diskuse na sklonku 20. století" (2004) a řady studií zaměřených na problematiku hudby 20. století (minimalismus, redukcionismus). Pro IEM-Cube ve Štýrském Hradci rekonstruoval prostorovou verzi elektroakustické skladby Poeme électronique Edgarda Vareseho. Podílí se na přípravách kritického kompletního vydání děl Bohuslava Martinů.
Skladba "Ritorni per archi e cembalo" je návratem hned dvojitým. Jednak se Zounar skladbou vrací k italské hudbě 18. století a gestům minimalismu, jednak je návratem k operám "Noci Dnem" a "Torso".
"První a třetí Návrat se váže k sedmé a jedenácté scéně opery Torso (2003), druhý k páté scéně Noci Dnem (2005). Nikoli z důvodů obsahových, ale čistě hudebních. Neměl jsem v úmyslu odkazovat k lamentům, ani laudatiím, které ony původní scény charakterizují. Pouze jsem se chtěl znovu vrátit k materiálu, který se mi zdál ideální...", říká autor opusu Vít Zounar.
Barocco sempre giovane (Baroko stále mladé) je komorní soubor složený ze špičkových mladých hudebníků - absolventů a posluchačů konzervatoří v Pardubicích, v Praze, brněnské JAMU a pražské AMU. Dnes již renomovaný komorní soubor (foto) založil v roce 2004 v Pardubicích violoncellista Josef Krečmer. Mladí interpreti se věnují především hudbě mistrů evropského baroka, klasicismu a též hudbě soudobých autorů.
U jmen dalších skladatelů čtvrtečního večera není barokní kořeny nutné příliš zdůrazňovat. Johann Sebastian Bach (1685-1750) komponoval orchestrální ouvertury za svého působení v Köthenu i později v Lipsku. Dnešnímu obecenstvu jsou známy pod názvem suity - Bach ovšem takového názvu pro orchestrální skladbu nikdy nepoužil.
Název ouvertura je odvozen od vstupní věty, obsahově nejzávažnější a časově zabírající asi polovinu díla. Má formu francouzské operní ouvertury s pomalým úvodem v charakteristickém tečkovaném rytmu, fugovým allegrem a pak návratem k hudbě úvodu, která však je u Bacha vždy zajímavě obměněna: ve Suitě č. 2 h moll BWV 1067 se například změní takt ze čtyřdobého na třídobý. Po vlastní ouvertuře následuje řada barokních tanců postupně stále veselejších.
"Bachovy ouvertury jsou komponovány ve francouzském stylu, což znamená tedy i použití francouzské ornamentiky, kterou Bach dobře ovládal ze studia Couperina. Ani v tomto "lehkém žánru" se nezapře Bachův osobní způsob vyjadřování: ve srovnání s dobovou produkcí orchestrálních ouvertur Bach pracuje s imitačním kontrapunktem i v tanečních větách (častý je např. kánon mezi vrchní melodií a basem).
Právě to, zač byl svými současníky kritizován - za "učenost" a "nemodernost", je dnes pro nás nejtrvalejší hodnotou jeho hudby. Na druhé straně je to hudba zrozená z nástrojů, z muzikantské praxe - a také pro ni stvořená, pro živé provozování a poslech, ne pro teoretické rozbory", připomíná Marek Hrubecký, dramaturg hradecké Filharmonie.